|
Vytrvalostní týmové závody s modely HPI Baja!
Nebál bych se říct, že maximálním úspěchem skončilo účinkování našich jezdců na již druhém ročníku závodu HPI Baja Endurance, který vypisuje evropská centrála tohoto modelářského gigantu. Začněme ale na začátku... Poslední prázdninový víkend se především příznivci velkých modelů HPI, ale i jiných značek, sjeli do Mariánských Lázní, kde firma Lestr Models pořádala předposlední závod série Savage Cup 2009, jehož součástí je i kategorie „Large Scale“. Tento závod sloužil mnoha jezdcům i jako trénink na nedělní šestihodinový vytrvalostní závod týmů, který byl vypsán výhradně pro modely HPI Baja. Týmy složené ze třech jezdců a mechanika měly možnost se utkat na zřejmě nejlepší dráze, kterou pro tyto modely momentálně v české republice máme. Vítězství v takovém závodě je pochopitelně otázkou prestiže, nicméně pravidlo, že vítězný tým reprezentuje Lestr Models a českou republiku na evropském finále, je taktéž velká motivace. Pořadatel celého seriálu Savage Cup a vypisovatel šestihodinovky, společnost Lestr Models, nechtěla ponechat nic náhodě a do závodu dokonce sestavila dva týmy. Přijeli účastníci dokonce i ze Slovenska a další čtyři týmy tvořili pravidelní účastníci série Savage Cup. Jako jeden z pořadatelů se musím trošku pochválit za novinku, atraktivní systém kvalifikace, která se jela na tři měřené pětiminutové jízdy. Každou z nich musel absolvovat za tým jiný jezdec a pořadí na startu určoval součet nejlepších časů na jedno kolo každého jezdce týmu. Navíc vítěznému týmu bylo přičteno k jeho výsledku jedno kolo. Díky přesnému časovému harmonogramu jsme tedy odstartovali maratón s úderem jedenácté hodiny. Nemá asi smysl zde rozepisovat, že některým týmům se nevyhnuly technické problémy, že někteří závod po polovině absolutně vyčerpaní vzdali, a že celých šest hodin bylo na co koukat a co obdivovat. Bylo odepsáno hodně pneumatik, projeto hodně paliva a vyměněno hodně baterií i dílů.
Zkušení jezdci pořádající firmy neponechali nic náhodě a tak po šesti hodinách projeli cílovou páskou týmy v pořadí Lestr Models červený tým, Lestr Models bílý tým a na třetím místě se tak trochu překvapením dne stali pánové z týmu „Unglorious Basterds“ což v překladu znamená „Hanební pancharti“. Mimochodem, je to název nového filmu Quentina Tarantina. Jejich úsilí je potřeba pochválit o to více, že vlivem nevolnosti jednoho z členů víceméně dokončili závod ve dvou. Pochvalu ovšem zaslouží i ostatní. Červený tým Lestru zvítězil stylem start cíl a to navzdory jedné rozsáhlejší opravě. Bílý tým zase hned v prvních minutách a hodinách opravoval tolik, že se pánové propadli až na samý chvost startovního pole. Kdo umí tak umí, z posledního místa se dokázali „prokousat“ na skvělé druhé místo. Problémy se samozřejmě nevyhnou v takovém závodě nikomu a podmínky mají všichni stejné. Bezprostředně po skončení závodu se ve firmě Lestr models roztočil kolotoč příprav na další víkend. Sestavit úplně nové auto, připravit dostatek náhradních dílů a celých kompletů pro snazší opravy, vybavit se proviantem a ještě mnoho dalšího. Ve čtvrtek po poledni se mini kolona vydala z Prahy, přes Mariánské Lázně až k dalekému Drees ležícímu v bezprostřední blízkosti populárního okruhu Nürburgring. Příjezd na místo přinesl lehké rozčarování. Většina výpravy namlsaná loňským závodem ve Španělsku nemohla přenést přes srdce některé detaily. Místo 4* hotelu čekala na závodníky neposečená louka pro jejich stany. Místo 30 stupňového vedra 13-ti stupňová kosa, vítr a déšť. Sprchy a WC od dráhy 200m a od prostoru určenému k ubytování ve stanech jistě přes půl kilometru. Dráha malá, úzká a nepříliš zajímavá, natož technická. A navíc celý prostor slouží nejen modelářům, ale především příznivcům terénních aut a čtyřkolek. Takže všude koleje a tak trochu měsíční krajina. Na druhou stranu je nutné přiznat, že právě terénní vozy byly na pořadu pátečního dne a přinesly tak velmi zajímavé a atraktivní zpestření po kvalifikaci do hlavního závodu. Každý tým vyfasoval na hodinu jednoho Range Rovera, kterého mohl protahovat off-roadovou dráhou po vzoru auta jedoucího před ním. Z pohledu spolujezdce se člověku lehce klepali kolena, ale za volantem je to opravdová paráda. Čtvrteční večer jsme tedy za pomoci pár piv a whisky ze zásob „drink managera“ Martina Morávka přežili.
V pátek se začínalo v 10 hodin volným tréninkem, který končil ve 13 hodin. Problémy s motorem tréninkového auta, nás poměrně záhy donutili nasadit auto určené pro hlavní závod. Vzhledem k jednoduchosti dráhy nebylo nutné příliš trénovat a tak jsme auto nechali řídit především Romana Petráka, který společně s Pavlem Schilerem má největší zkušenosti s laděním těchto velkých off-roadů, aby auto co možná nejideálněji přizpůsobili aktuálním podmínkám. Trénink plynule přešel do kvalifikace, během které jsme si všichni odjeli pár kol a náš nejlepší dosažený čas nás vynesl na čtvrté místo na startovním roštu. Určitě šlo zajet lepší čas, ale nechtěli jsme zbytečně trápit auto, protože umístění na startu bylo opravdu nepodstatné. 1 Germany 2 0:30.552
Po kvalifikaci jsme ještě několik hodin šroubovali, protože nás napadlo několik vylepšení a tak jsme auto vlastně ještě totálně předělali. Během odpoledně proběhl již zmíněný zábavný program v off-roadech. Večer byl den zakončen banketem v restauraci u okruhu Nurburgring. Tady je nutné HPI opravdu pochválit, protože restaurace, která se postupem času přeměnila v klub, byla opravdu exkluzivní a jídlo na připraveném rautu taktéž. Nicméně jsme si chtěli všichni pořádně odpočinout na nadcházející dlouhý den, takže jsme se nacpali a jeli do „kempu“. Po zkušenostech z předchozí noci jsem si rovnou lehnul na zadní sedadla naší dodávky, kam jsem si natáhl 220V a zapojil přímotop. Stále to ještě nebyl hotel, ale alespoň jsem se ráno nebudil s rampouchem u nosu. Dodávku nám zapůjčil Martin Morávek, sponzor cesty a řidič v jedné osobě, tímto mu ještě jednou děkuji, protože bez něj bychom asi museli jet s naší lehce nadrozměrnou výbavičkou na dvakrát.
Sobotní ráno nás přivítalo již lehce přijatelnějším počasím. V hodinovém Warm-upu jsme si odkroužili pár kol, abychom zjistili, že auto docela přijatelně funguje, převlékli jsme se do týmových triček a vyrazili jsme na focení. Se sobotním polednem významně začala houstnout atmosféra. Patnáct týmů z celé Evropy se mohlo postavit na start. Ten probíhal klasicky – s nastartovaným autem jsme dorazili na startovní rošt, minutu před polednem jsme byli vypuštěni do zahřívacího kola, poté opět seřadit a přesně v poledne byl odmávnut start 24-hodinového pekla
První na dráhu vyrazil Roman Petrák, po 20 minutách ho vystřídal Petr Volf, kterého následoval Pavel Schiler. Po Pavlovi, tzn. po hodině se vždy tankovalo. Z počátku jsme tankovali již po 40 minutách, ale záhy jsme zjistili, že benzín nám vystačí na celou hodinu. Další na řadě byl Jakub Bartůněk, poté Vašek Strupek a nakonec Honza Morávek. Pořadí bylo víceméně náhodné, takže v něm nehledejte žádnou logiku.
Přijímačové baterie DDM 4600 jsme z počátku měnili po 2h, ale taktéž jsme zjistili, že je můžeme v modelu nechat až 3 hodiny. Zcela jistě by vydrželi 3h 20min, ale to byl čas, který se nám nehodil do systému. Filtr a gumy jsme měnili víceméně podle potřeby. Celkem jsme zpracovali 11 sad zadních gum, pouze jedny přední a 4 nebo 5 filtrů.
Po odjetí svých dvaceti minut šel každý nasazovat a poté hlídat pod tribunu jedoucího jezdce.
V prvních pár hodinách jsme se postupně propracovávali kupředu a jediná závada co nás potkala, byl vypadlý šroubek z předního tlumiče. Závadu jsme za doprovodu kamer rychle odstranili a pokračovali v naší krasojízdě a honu na první příčku, po celou dobu obsazenou Německým týmem 1. Po necelých 5ti hodinách jsme se dostali do stejného kola jako Němci a několikrát jsme si vyměnili vedoucí pozici. Tou dobou se ale nejvíce projevilo to, co jsme již částečně tušili, a to závada na měřícím zařízení. Spousta team managerů začala dělat poměrně dusno, ale vedení závodu to příliš nevzrušovalo, že by proto, že si první místo drželi Němci? Až poté co jsme společně s Nizozemci začali vyhrožovat, že zablokujeme trať se daly věci do pohybu. Bylo rozhodnuto závod v 18:00 přerušit. I přesto, že jsme neudělali žádnou chybu a nikdo nás nepředjel, jsme se propadli až na 4 nebo 5 místo, protože náš čip odmítal spolupráci snad ze všech nejvíce. Závod měl být opět spuštěn nejdříve za 15 min, nakonec z toho byl start až ve 21:00. Během pauzy bylo povolené dělat na autech, takže jsme pro jistotu vyměnili oba kardany a překontrolovali celé auto.
Poté co byla předělána smyčka a každý tým se ujistil, že jeho model měří správně, byl závod opět odstartován. Nicméně se ale jelo od nuly a nikdo pořádně nevěděl, jak se naloží s prvními 6ti hodinami. Nakonec jsme se na team manager meetingu domluvili, že každý manager vezme svůj rozpis zastávek v depu a podle vytištěných kol se určí, kolik kol mu bude připsáno. Tohle byl ideální prostor pro týmy s technickými potížemi si lehce nekalou soutěží vylepšit svůj výsledek. Poté co bylo vše propočítáno jsme se po prvních 6ti hodinách ocitli na druhém místě 4 kola za Němcema a 6 kol před Holanďanama. Tento výsledek jsme se dozvěděli ve chvíli, kdy už byly odjety další cca 3 hodiny a aktuálně jsme se střídali s Němcema ve vedení. Říká se, že každý chvilku tahá pilku a tak to bylo i na dráze. Chvíli ve vedení Němci a chvíli my, podle toho jak kdo měnil gumy, tankoval, nebo řešil drobné závady a postupně jsme se vzdalovali Holanďanům a dalším týmům.
Musím říct, že jsem noční ježdění očekával mnohem náročnější. Celou noc jsem prakticky přežil na jednom kafi a redbullu. Někteří z počátku nasazovali, jak by byli schopní jet v noci i hodinu a víc v kuse a nakonec jsme všichni byli rádi za pravidelné střídání po 20 minutách. V nejkritičtější době od půlnoci do 4 na nás zrovna vyšlo, že jsme nemuseli nasazovat, protože 15 týmů bylo rozděleno do dvou skupin a nasazovala vždy jen jedna skupina po 4-hodinových úsecích. Takže jsme měli mezi jednotlivými jízdami volno hodinu dvacet a to byl čas, kdy si někteří dávali šlofíka v přímotopem vytápěné dodávce. Osobně jsem to raději neabsolvoval, protože už by mě nikdo nemusel vzbudit.
Abych se přiznal, tak už si ani přesně nepamatuji, kdy jsme se dostali na první místo a začali se Němcům postupně vzdalovat. V jednu chvíli už jsme měli slušný náskok cca 11 kol, ale záhy přišel problém s výměnou kol, které prostě za boha nešli nasadit, a náš náskok se rázem smrskl opět skoro na nulu. V ranních hodinách ale Němci začali mít problémy s chcípáním motoru svého modelu a při jednom startovacím pokusu dokonce utrhli startér. Kdyby byli připraveni jako my, tak by to pro ně byla minutová záležitost, ale naštěstí evidentně dobře připraveni nebyli, takže se náš náskok výrazně zvětšil. Po nějaké další době, když už bylo snad i poměrně světlo a naše klidné kroužení, tankování s pár drobnými servisy pokračovalo, nás Němci potěšili zlomeným předním ramenem. Já jsem se škodolibým úsměvem na tváři již začal pomalu přemýšlet o tom, co chytrého ze mě vypadne při rozhovoru pro HPI TV s pohárem za první místo v ruce. Tyto myšlenky jsem měl v průběhu závodu několikrát a vždy jsem je musel rychle zaplašit a zaklepat průběh závodu na dřevo (po ruce byla většinou pouze hlava).
Zlomené rameno Němce stálo pěknou řádku času, takže se jednu chvíli na druhé místo dostali Holanďani. Pro nás to znamenalo jediné, zklidnit jízdu ještě více. Do cíle ale stále ještě zbývaly cca 4 hodiny, během kterých se mohlo stát ještě cokoliv. Po pravdě to byly pěkně dlouhé 4 hodiny plné nervů. Cca 2 hodiny před koncem nám lehce napraskly přední parohy, ale závadu jsme opravili pomocí stahovacích pásek. Od tohoto okamžiku už jsme všichni jeli jak chalupáři s vajíčkama za oknem. Pouštěli jsme agresivní individua, která ani za 20 hodin nechpochopila, že plnym plynem a nejrychlejší zatáčkou či rovinkou se takovýto závod nevyhrává.
Cca 40 minut před koncem, kdy už bylo skoro jasné, že jestli uděláme ještě pár kol, tak jsme vyhráli, jsme ještě na vlastní kůži pocítili férovost kolegů z Německa. Jejich druhý tým nenápadně čekal na naše auto a pokusil se nás několikrát atakovat, doufaje, že nám něco na modelu poškodí. My bychom museli opravovat a tím pádem by se vyskyla ještě šance pro německý první tým ve smáznutí našeho náskoku. Všimli si toho i jiné týmy, upozornili jsme na to vedení závodu, které poté sledovalo hladký průběh až do konce, a nám tak již nic nebránilo ve vítězném protnutí cíle.
Po chvíli radovánek, kdy se všichni snažili dodělat již tak zubožené modely přišla na řadu technická kontrola prvních 4 týmů plus náhodně vybraného týmu Slovinců. V případě prvních 4 bylo vše v pořádku, ale u týmu Slovinců byla zjištěna nepovolená spojka. Takže hoši byli diskvalifikováni z cca 6. pozice. Bavil jsem se poté s jejich členem a dozvěděl jsem se, že to pochopitelně nebyl úmysl, ale že v průběhu závodu měnili dvakrát motor a při poslední výměně šáhli ve spěchu po motoru, který byl z modelu pro jejich domácí závody. Jak jsem řekl, tak u našeho modelu nic podobného nalezeno nemohlo být a ani nebylo a tak jsme se mohli konečně radovat z vítězství!
Musím tímto ještě jednou poděkovat celému týmu ve složení Jakub Bartůněk, Jan Morávek, Roman Petrák, Pavel Schiller, Václav Strupek a Petr Volf na místě jezdců a mechaniků zároveň, a pochopitelně nemůžu zapomenout ani na Martina Morávka v roli drink managera a Janě „Bartůňkové“ (ne že by Kuba byl už v chomoutu, ale příjmení přítelkyně neznám) za to že nás nenechala umřít hlady. Celý tým pracoval skvěle a přineslo to svoje ovoce...
|
